Republic AP-57 (XF-103) byl v padesátých letech, kdy vznikl, obrovským skokem, který technicky nebylo možné uskutečnit. Po pravdě řečeno, ani dnes by vyrobení takového letounu nebylo zcela bez technických obtíží.

Historie letounu Republic XF-103 se začala psát počátkem roku 1949. Tehdy požádalo USAF letecké firmy o nabídku záchytného stíhacího letounu, schopného zasáhnout proti sovětským bombardérům, o jejichž brzkém operačním nasazení informovaly zpravodajské služby. Projekt byl znám jako "Stíhač 1954", podle roku, kdy letectvo očekávalo jeho zařazení do služby.
V té době došli představitelé USAF k závěru, že není nadále možné vyvíjet letouny, motory, výzbroj, výstroj a elektroniku odděleně a poté řešit problémy se vzájemnou slučitelností. Toto poznání dalo vzniknout koncepci zbraňových systémů, kde byly jednotlivé součásti integrovány již od raného stádia vývoje. Proto byl popsán zbraňový systém WS-201A (WS jako Weapons System), který obsahoval řízené letecké protiletadlové rakety, přehledový a střelecký radar, to vše v letounu, schopném letu vysokou nadzvukovou rychlostí.
Jako první přišlo na řadu elektronické vybavení. V říjnu 1950 vyhrála společnost Hughes výběrové řízení na kontrakt MX-1179. Hughes nabídl elektronický systém řízení střelby MA-1, obsahující také řízené letecké protiletadlové rakety MX-904 Falcon.
V červnu 1950 poptalo USAF nabídky na projekt MX-1554, vlastní letoun. Do konce výběrového řízení v lednu 1951 obdrželo devět nabídek: tři od firmy Republic, dvě od North American a po jedné od Chance-Vought, Douglas, Lockheed a Convair. V červenci 1951 oznámilo USAF, že firmy Convair, Lockheed a Republic byly vybrány k provedení úvodních studií. Tyto studie měly být dovedeny do stádia makety ve skutečné velikosti a letoun, který se v této fázi ukáže jako nejslibnější, bude objednán. Později USAF usoudilo, že financovat tři souběžné projekty je příliš nákladné a proto ukončilo projekt Lockheedu. Ve hře tedy zůstaly projekty Republic a Convair.
Projekt AP-57 vznikl vývojem návrhu AP-44A z roku 1948, což byl záchytný stíhač, operující ve velké výšce a za každého počasí. AP-57 měl být vysoce pokrokový letoun, dosahující rychlosti Mach 3 ve výškách nad 80000 stop (přes 24 km). Letoun měl být celý vyroben ze slitin titanu, aby odolal očekávanému aerodynamickému ohřevu. K dosažení těchto fenomenálních výkonů měl sloužit duální pohonný systém. Při startu a cestovním letu měl letoun pohánět motor Wright XJ67-W-3 o tahu 67 kN bez a 98 kN s přídavným spalováním. Tento motor byl licenční stavbou britského Bristol Olympus. Pro dosažení vysokých rychlostí měl být celkový tah zvýšen náporovým motorem XRJ55-W-1 o tahu 84 kN. Tento motor byl vlastně komorou přídavného spalování motoru J67, do které se měl přivádět vzduch obtokovým kanálem kolem motoru J67. Vzduch k motorům měl proudit velkým hrdlem sacího kanálu pod trupem. Toto uspořádání nebylo příliš vhodné, neboť zvyšovalo pravděpodobnost nasátí cizích předmětů do motoru. Jinak byl trup letounu hladký, bez jakýchkoliv výstupků a prohlubní. Dokonce ani pilotní kabina nevystupovala z obrysu a byla vybavena jen malými bočními okénky, vidění vpřed zajišťoval periskop. Tato koncepce kabiny byla ověřena na speciálně upraveném letounu F-84G. Zařízení pro nouzové opuštění letounu představovala záchranná kapsle, vystřelovaná dolů.
Podvozek byl tříkolový, příďového typu, zatahovaný do trupu.
Křídlo trojúhelníkového tvaru mělo úhel šípu náběžné hrany 55 stupňů a bylo vybaveno mechanismem pro změnu úhlu náběhu. Vodorovné ocasní plochy byly rovněž trojúhelníkového tvaru s úhlem šípu náběžné hrany 60 stupňů. Pod trupem byla kýlová plocha, sklápěná při startu a přistání do strany.
Letoun měl být vyzbrojen šesti řízenými leteckými protiletadlovými raketami Hughes GAR-3 Falcon (projekt MX-904) a 36 neřízenými raketami FFAR ráže 2,75 palce. Všechny rakety byly umístěny ve zbraňových šachtách po straně trupu, rakety GAR-3 měly každá vlastní odpalovací zařízení. Radar a podstatná část elektronického vybavení byla umístěna v přídi.
Palivo bylo neseno v pěti přetlakovaných nádržích. Konstrukce nádrží nebyla samosvorná ani pancéřovaná.
Elektroinstalace pracovala se stejnosměrným napětím 24-28 V a střídavým třífázovým napětím 208 V 400 Hz.
Očekávaná startovní hmotnost stroje byla 40000 lb (přes 18 tun).
Konkurenční firma Convair se dala cestou zvětšení svého pokusného typu XF-92A a v září 1951 získala na nový stroj zakázku pod označením F-102. Práce na AP-57 byly také potvrzeny a stroj dostal označení F-103.
V březnu 1953 byla provedena inspekce makety. V červnu 1954 obdržel Republic zakázku na tři prototypy. Práce se ale neustále protahovaly, zejména pro nepřekonatelné technologické potíže se zpracováním titanu, problémy při vývoji duálních pohonných jednotek a obrovské překračování nákladů. Bylo jasné, že XF-103 je tak pokrokový, že je nemožné aby se stal "Stíhačem 1954". To vedlo k praktickému vítězství typu F-102 a postupné ztrátě zájmu USAF o F-103. Pokračující zpoždění a další překračování nákladů vedly k redukci programu na jeden prototyp. Motory XJ67 však trpěly nekončící řadou problémů a plán jejich náhrady motorem J65 byl nereálný. USAF nakonec vhodilo ručník do ringu a 21.8.1957 projekt zastavilo.

---

XF-103

---

---

Republic XF-103. Perspektivní řez.

---

Republic XF-103. Třípohledový nákres.

---

---